Navrhovatel: Ing. Zdeněk Hanák, Nám. SNP č. 24, 613 00 Brno, inghanak@volny.cz
Odpůrce: Vědecké instituce civilizace
Předmětem žaloby je neochota vědy studovat a uplatňovat Kvalitativní metodu myšlení s nesčetně absolutními funkčními zákonitostmi a celkovou konstrukcí kosmu, předmětem žaloby je oficiální teorie vzniku a vývoje kosmu : hypotézou Velkého třesku a hypotézou vzniku Slunečních soustav ze „smetiště“ kosmické hmoty po explozi Supernovy – jako teorie postavené na mylných předpokladech. Předmětem žaloby je šíření nepravdivých informací o vzniku a vývoji kosmu v době, kdy celková konstrukce Života je základní informací pro nastartování Relativistického vývoje civilizace, s významem nejdynamičtější i nejnáročnější fáze vývoje z její celkové existence.
Odůvodnění žaloby:
Prvotní informace:
Žijeme ve výjimečné, v tzv. relativistické době. Ta od nás vyžaduje své myšlení rozvíjet v absolutních polohách, v absolutních souvislostech. Potřebou je stoprocentně pochopit absolutní funkční zákonitosti a možnosti v organizaci Života: založené na všesměrném uplatnění Absolutních zákonů, plnohodnotném uplatnění kvalitativní podstaty funkčních prvků každé soustavy a možnosti absolutního hodnocení každého děje. Prostředkem je tzv. Kvalitativní (absolutní, kosmická) metoda myšlení, jež je kvalitativní nadstavbou současného Experimentálního hledání a je metodou absolutně novou i absolutní.
Jestliže myšlení civilizace do 16. stol. označíme za metodu I o efektivnosti a vědeckou metodu experimentu (budovanou od 16. stol. až do současnosti) za metodu II o efektivnosti, je Kvalitativní metoda myšlení metodou III o efektivnosti, která Život dovoluje studovat v absolutních souvislostech a každému funkčnímu systému přiřadit příslušnou absolutní hodnotu. Základním prostředkem bádání jsou Absolutní zákony Života (Zákon tří prvků, Zákon kvalitativní symetrie, Zákonitý vývoj každého absolutního děje) a obecně platná Induktivní organizace, kterou se uskutečňuje každý vývojový děj v kosmu. Současná poznání byla vytvořena v podmínkách málo účinných a nahodilých experimentů při organizaci myšlení na II o . Jsou proto neúplná a nemají výkon k našemu dalšímu efektivnímu vývoji, který vyžaduje násobně výkonnější organizační systémy, než jsou současné. Jak málo efektivní a málo výkonné jsou experimenty v absolutních problematikách dokazují právě současné oficiální teorie vzniku a vývoje kosmu , vytvořené na mylných předpokladech. Je velmi smutné, že věda a společnost žije v zajetí svých stereotypů a snad tisíce zásadních souvislostí prostě ignoruje.
Prostředky k hodnocení teorií experimentální vědy:
Své úvahy opírám o Kvalitativní metodu myšlení s obrovským množstvím absolutních zákonitostí a o konkrétní celkovou konstrukci Života nekonečně rozměrného kosmu. Vyznačuje se zákonitým vývojem vždy samostatně po celcích s rozměrem galaxie. Podstatou tohoto vývoje je stálá spolupráce dvou opačných kategorií v tzv. Nositeli vývoje NV, přičemž základními opačnými kategoriemi konstrukce Života je Duchovní prostor a Hmotný prostor. Z pohledu statiky vesmíru Duchovní prostor tvoří nekonečný i nekonečně pevný skelet, který stabilizuje pohyb veškeré hmoty Hmotného prostoru vždy samostatně pro každou galaxii. Problematiku Života jsem popsal v http://www.bristle.cz/kosmickemysleni// , např. v publikaci „Co by každý měl vědět a neb žijeme v Kosmické zkoušce dospělosti“: kap. III, IV, V, VI, VII, VIII. Zdůrazňuji, že všechny teorie jsou budovány důsledně v souladu obecného uplatnění Absolutních zákonů Života, které v každé problematice umožňují většinou desítky základních vztahů a nejrůznějších souvislostí, které jsou kvalitativními důkazy pravdivosti těchto teorií. Prohlašuji, že v žádné podávané informaci nebyla zjištěna jediná anomálie, za každou informaci plně odpovídám. Dále prohlašuji, že civilizace ve svém zákonitém vývoji dospěla do výjimečné fáze, další přirozený vývoj od společnosti vyžaduje pochopit: celkovou konstrukci Života, absolutní zákonitosti funkční organizace a logickou návaznost všech dílčích vývojových dějů, rozvíjejících se vždy na třech stupních. Podstatu vývoje Života od prázdného prostoru s důrazem právě na logickou návaznost jednotlivých vývojových systémů jsem souhrnně popsal v Zákoně č. III – funkční prostředky Života, část 3. Jak komplexně musí již Život pochopit naše současnost naznačuji obsahem posledně jmenované písemnosti, kde každá problematika je řešena příslušným Nositelem vývoje obecně platné konstrukce a v postavení nejdůležitější dílčí soustavy Induktivního systému:
1. Duchovní prostor – tvůrčí fáze
1) Zrod prvotní hmoty kosmu: MI,MII,MIII
2) Výstavba skeletu Duchovního prostoru
3) Diferenciace hmot a přetvoření MIII na elementární částice
4) Vyvržení Mraku elementárních částic
2. Vývoj Hmotného prostoru
a) Vývoj na AI o – vývoj hmoty
5) Zamezení anihilaci elektrických nábojů
6) Koncentrace elementární hmoty
7) Rozčlenění Mraku elementárních částic
8) Přetvoření protonu a elektronu na vodík - Kvasar
9) Příčina červeného posunu
10) Fáze termojaderné fúze
b) Vývoj na AII o – zrod a vývoj tělesné konstrukce biologických druhů
11) Zrod biologického života
12) Vývoj biologického života v moři, zrod vnitřního prvku I o
13) Vývoj biologického života na souši
14) Závěrečný vývoj mozku, zrod vnitřního prvku II o
c) Vývoj na AIII o – vývoj abstraktního myšlení
17) Vývoj Kosmicky dospělého myšlení – uplatnění biocyklu III o
19) Kvalitativní uplatnění jedince ve spolupráci
20) Praktická kategorie – budoucí základní organizační prostředek Kosmicky dospělé organizace společnosti
21) Konstrukce Teoretické kategorie
22) Kosmicky dospělá organizace společnosti, kvalitativně výchovný vývojový skok do Kosmické dospělosti
23) Vytvoření Kvalitativní moci civilizace
24) Urychlování hmoty – podstata relativistických změn
26) Paměť člověka – Duše člověka
3. Dospělost , Kosmická zkouška dospělosti, „Očistec“a Kosmicky dospělá organizace společnosti (viz kap. 8)
Hodnocení teorií kosmologů:
Hypotézy experimentální vědy nemají vědecký základ, neboť nevysvětlují vytvoření, existenci a funkční možnosti žádné základní veličiny nutné pro zrod vesmíru, zejména však soustav, které mají tvůrčí prostředky pro vznik prvotních energií, hmot a kvality nutné pro řízení zákonitého vývoje Života v logicky navazujících kvalitativních stupních. Existence jakékoliv veličiny v kosmu musí mít své funkční opodstatnění: předpoklad existence „turbulentního časoprostoru“ se špičkami, z nichž každá může být potenciální energií pro zrod vesmíru velkým třeskem, je předpokladem naprosto nepodloženým a z pohledu nutnosti obecného uplatnění Absolutních zákonů Života přímo absurdním. Tím nechci snižovat práci kosmologů obecně, ovšem práce týkající se absolutní organizace Života nelze vůbec hodnotit: jsou necitlivou snůškou předpokladů vytvářených bez jakýchkoliv prokazatelných zákonitostí, přičemž měřený červený posun v záření vzdálených galaxií, jako hlavní důkaz pro hypotézu Velkého třesku, je jen velkou blamáží. Neurčuje totiž rychlost pohybu zdroje záření, který je naopak relativně statický (jedná se jen o známý pohyb v rámci statické galaxie), ale množství energie akumulované v záření s konstrukcí Nositele vývoje - na dráze od zdroje k nám při srážkách s mezihvězdnou hmotou. Je proto jen měřítkem vzdálenosti galaxií od nás a ne důkazem rozpínání vesmíru. Opakuji: červený posun neurčuje rychlost pohybu, ale vzdálenost relativně statického zdroje od pozorovatele!
Konstrukce vesmíru je i konstrukcí Života, je problematikou absolutní úrovně a musí být řešena absolutními prostředky. Každý předpokládaný děj musí mít charakteristiky a kvalitu předurčenou Absolutními zákony Života . Výsledkem je neustálý a absolutně zákonitý vývoj jediného celku (v prostoru galaxie) s přísně zákonitými dílčími vývojovými ději, které na sebe logicky navazují. V tomto zákonitém vývoji se nikdy nic netvoří z nějakého „smetiště“ stálými destrukcemi, ale naopak: každý vývoj je zákonitou i živoucí činností soustav absolutních i konkrétních konstrukcí, z nichž každá má obecnou skladbu tzv. Induktivního systému. To proto, že Induktivní organizace umožňuje nejjednodušší a tím i nejúčinnější uplatnění Absolutních zákonů - vyúsťující v plnohodnotném uplatnění kvality funkčních prvků soustavy, jež je rozhodujícím prostředkem k efektivní činnosti s absolutními funkčními možnostmi. Základní Induktivní soustavou Života je potom prostor jedné Galaxie, kde v jejím středu je tzv. Nulový přechod spojující dva spolupracující a kvalitativně symetrické prostory: Duchovní prostor (s významem Nositele vývoje Života) a Hmotný prostor (s posláním budovat nedospělou dynamiku). Pro Hmotný prostor je základní Induktivní soustavou, a tím i prostředkem vývoje hmotného prostoru, Sluneční soustava. A tu je třeba studovat jako živoucí systém s vlastními prostředky přísně zákonitého vývoje: od vývoje hmoty až po vývoj civilizace s její logickou potřebou kolonizace celého jejího prostoru. Ve vývoji Života není třeba nic předpokládat, ale naopak: každý vývojový krok lze konkretizovat příslušnou funkční organizací splňující Absolutní zákony (viz výše uvedený obsah).
Dalším rozhodujícím prostředkem bádání je obecně platný průběh vývoje:
- v každém vývojovém ději je nezbytné nejdříve budovat funkční skelet, a to postupným zvětšováním dynamiky činnosti podle vzestupné větve Křivky vývoje až k relativistickému vývojovému skoku, aby teprve dosažením absolutní (kosmické) úrovně, s významem Nulového bodu, byly vytvořeny podmínky kvality pro Tvůrčí činnost
- teprve Tvůrčí činnost má prostředky pro budování vlastní energie hmoty resp. tvůrčí energie systému s významem prostředků k dokončení vývoje daného systému na dané úrovni z celkového vývoje Života. Tento Tvůrčí i vrcholový vývoj se uskutečňuje podle sestupné větve Křivky vývoje (na obr.1). Tvůrčí činnost má nejdříve maximální energii, kterou budováním vnitřní kvality systému postupně snižuje, aby až jednotková hodnota znamenala dokončení vývoje a vytvoření podmínek pro nastartování vývoje vyššího stupně
- každý vývojový děj tedy musí ve fázi Učební budováním funkčního skeletu zvyšovat svou Funkční hmotnost (s významem kvality a stupně uplatnění této kvality funkčních prvků soustavy) důsledně podle vzestupné větve Křivky vývoje a ve fázi Dospělé, podle sestupné větve této křivky, budovat Tvůrčí hmotnost (s významem vnitřní kvality skeletu). Přitom v kosmu neexistuje žádný vývojový děj, který by neuskutečňoval vývoj ve dvou opačných fázích (Učební a Dospělé).
Pro hodnocení hypotézy Velkého třesku je rozhodující již tato skutečnost: „Každý vývojový děj, od celkové organizace Života až po nejjednodušší systém, začíná od jednotkové energie systému a teprve vývojem buduje svou dynamiku. Proto předpoklad vzniku vesmíru Velkým třeskem je absurdností popírající funkční potřeby Života již v prvotním základu!
Ano, je hodně souvislostí a absolutních zákonitostí, které v komplexní teorii Života musí být splněno, je hodně souvislostí a absolutních zákonitostí, které je nutné si osvojit, aby bylo možné pochopit velkolepost Života. Hypotéza Velkého třesku a představa vývoje Slunečních soustav z kosmického smetiště při neustálých srážkách hmot … je urážkou tohoto velkolepého Života a uražen bude i každý člověk: až pochopí, jaké nesmysly, ve své snaze vyslovit absolutní představu organizace kosmu, nám již více než půlstoletí kosmologové nabízejí – bez ochoty k diskusi o zásadních skutečnostech, předkládaných již celé čtvrtstoletí.
Diskuse k argumentům kosmologů:
Uvedu nejdůležitější argumenty vědy a v diskusích naznačím, co zásadního experimentální věda ve svých úvahách o vzniku kosmu opomenula a jakých chyb se dopustila:
a) Měřený červený posun v záření vzdálených galaxií, jenž vědu inspiroval k vytvoření hypotézy Velkého třesku a je považovaný za hlavní důkaz rozpínání vesmíru .
Diskuse: Chybí předpoklad, že stejný červený posun může způsobit i jiný děj, než je Dopplerův efekt. Chybí představa zrodu a konstrukce záření vzdálených galaxií, jež není pohlcováno mezihvězdnou hmotou a má jednoznačně jiné vlastnosti, než má elektromagnetické vlnění EM. Tímto zářením je Elektromagneticko gravitační záření EMG s obecně platnou konstrukcí Nositele vývoje, jež je nejdůležitější soustavou Života a uplatňuje se v každém vývojovém ději Života. Je třeba rozlišovat dva odlišné kosmické děje produkující odlišná záření:
- termojaderná fúze produkuje záření elektromagnetické EM, jež nemůže akumulovat energii (není izolovanou soustavou) a červený posun tohoto záření je důkazem pohybu zdroje tohoto záření (viz pozorování pohybu kosmických objektů v blízkých galaxiích)
- Kvasar byl tvůrčí činností před zažehnutím termojaderné fúze, byl energeticky násobně aktivnější a vytvářel záření Elektromagneticko gravitační EMG – jako produkt nerovnoměrného pohybu elektronu (složka EM) a nerovnoměrného pohybu protonu (gravitační složka) při přetváření elementárních částic na vodík. Červený posun v tomto záření s konstrukcí Nositele vývoje NV je důsledkem akumulace energie reakce vytvářené při srážkách s mezihvězdnou hmotou na dráze od zdroje k nám. Akumulace energie způsobovala vzájemné přiblížení složek, zvětšení jejich silové vazby a následné zvětšení vlnové délky složky EM. Důsledkem byl stejný červený posun jako při pohybu zdroje. Tento posun však neznačí rychlost pohybu zdroje, ale naopak vzdálenost pozorovatele od zdroje (Poznamenávám, že pohyb zdroje ve statické galaxii, Sluneční soustavy, by měl mít jen relativně malý vliv na celkovou hodnotu červeného posunu v záření vzdálených galaxií).
b) Existence Reliktního záření s předpokladem, že jediným možným zdrojem bylo zbytkové teplo velkého třesku, když se vesmír rozpínáním ochladil.
Diskuse: Opět se nepřipouští jiný možný zdroj záření pracující při teplotách blízkých absolutní nule, přičemž i považovat zbytkové teplo za dostatečně intenzivní zdroj záření je spekulativní. V absolutní teorii Reliktní záření bylo vytvářeno mikrozážehy Energetického prázdna pracujícího na I o , kdy skelet elementární hmoty ještě není dotvořen a mezi elektrickými náboji působí jen jejich elektrické síly. Při každém přiblížení elektronu a pozitronu vznikají nepředstavitelně krátké mikrozážehy, které zaniknou ihned po zážehu, neboť obrovská energie Energetického prázdna proton (pozitron) a elektron od sebe ihned odmrští. Prostředí mraku elementárních částic v té době má absolutní nulu a mikrozážehy se jen nepatrně oteplí. Každá koncentrace mraku elementárních částic znamená zvyšování četnosti mikrozážehů a tím i zvyšování teploty prostředí. Přitom Reliktní záření vzniká v procesu vývoje veškeré hmoty v prostoru každé galaxie, kterých je v nekonečném vesmíru nekonečně mnoho a bezezbytku ho vyplňují. Důvodem vzniku mikrozážehů, tj. uplatnění Energetického prázdna na I o , je tedy zamezení vzájemného vybití elektrických nábojů – jako nezbytných k zákonitému vývoji Slunečních soustav z Mraku elementárních částic. Předpoklad vědy, že bezprostředně po velkém třesku dochází ke spontánní anihilaci, je opět důkazem necitlivosti vědy k Životu.
c) Předpoklad nemožnosti zažehnutí a udržování termojaderné fúze u objektů menších než Slunce.
Diskuse: Nepředpokládá se, že vedle termojaderné fúze existuje i jiný energeticky tvůrčí kosmický proces, tím méně, aby byl energeticky aktivnější, tj. snáze nastartovatelný a přirozeně připravil podmínky pro zažehnutí termojaderné fúze i na malých planetách. Chybí reálná představa budování energie vodíku, chybí i předpoklad energetické spolupráce Slunce (v důsledku induktivní organizace Sluneční soustavy), jež pracovalo v aktivnější fázi (ve fázi Kvasaru) déle – po celou dobu termojaderné fúze na planetách a energeticky ji dotovalo. Nutnost této dotace přímo vyplývá z organizace Induktivní soustavy, kterou Sluneční soustava je a ve které Slunce je hlavním prvkem Energetické soustavy. Zopakujme, že ve fázi Kvasaru elementární částice byly tvůrčí energií Energetického prázdna II o přetvářeny na vodík v nejbouřlivějším tvůrčím vývoji Hmotného kosmu a za současného vyzařování obrovského množství energie, kterou bylo právě Elektromagneticko gravitační záření EMG.
d) Jestliže pevná hmota (s prvky vyšších atomových čísel) se může vytvořit jen v objektech větších než Slunce, Sluneční soustava mohla vzniknout jen z mraku po výbuchu Supernovy.
Diskuse: Představy vědy o přetvoření mraku po výbuchu Supernovy jsou bez seriozních teorií k vytvoření Sluneční soustavy známých vlastností:
- chybí vysvětlení čistoty hmotné stavby Slunce, jak se ve Slunci mohl soustředit jen čistý vodík k termojaderné fůzi. Vyčistění středu Sluneční soustavy po dalším výbuchu je jen spekulací. Absolutní čistota naopak napovídá na nutnost vývoje od jednoduchého základu: postupnou přeměnou elementárních částic na vodík ve fázi Kvasaru a pokračující „spalování“ vodíku na helium termojadernou fúzí
- chybí vysvětlení, proč jen vnitřní planety jsou pevné s plnou škálou prvků a vnější plynné. Vysvětluji omezeným dosahem Kvasaru Slunce při energetické dotaci termojaderné fúze na planetách, jež na vnějších planetách logicky skončila dříve - než se mohly vytvořit těžší prvky
- chybí vysvětlení postupně se zvětšující postupové rychlosti planet směrem ke Slunci. Vysvětluji jako důsledek vytváření Sluneční soustavy postupnou koncentrací a tedy i zvětšováním rychlosti otáčení Mraku elementárních částic. Vždy na obvodu, vířivými elektrickými proudy, byly odtrhávány zárodečné elementární hmoty, jež gravitační síly postupně spojovaly do jediného objektu na příslušné oběžné dráze a pokračovaly koncentrací protonového skeletu až k vytvoření samostatného Kvasaru každé planety. Následoval zákonitý vývoj Kvasaru podle sestupné větve Křivky vývoje, který po celkové přeměně elementárních částic na vodík přirozeně přešel na jejich slučování - tj. vývoj planety termojadernou fúzí. Na vnitřních planetách, v důsledku obrovské energetické dotace Kvasaru Slunce, pokračovala až do vytvoření plné škály hmot (podle Křivky vývoje), na vnějších ustala ihned, jak se snížila nutná energie k dalšímu trvání fúze - jako součet energie vlastní a energie prostředí Sluneční pece v údobí Kvasaru Slunce. Konstatuji, že zákonitý vývoj Slunečních soustav, s významem prostředku vývoje Hmotného kosmu, je dílem řízení tří elementárních vědomí (sil gravitačních, elektrických a Energetického prázdna) s důsledným uplatněním vždy na třech stupních efektivnosti (viz kap. 7)
- chybí vysvětlení sil k vytvoření postupného a otáčivého pohybu Sluneční soustavy. Vysvětluji vyvržením Mraku elementárních částic z Nulového přechodu NP s obrovskou energií (odpudivé síly mezi Mrakem a hmotou MI ve středu galaxie) při vnesení energie reakce do Skeletu Duchovního prostoru nekonečných rozměrů a se silovou vazbou na veškerou hmotu Hmotného prostoru
- chybí dokreslení zákonitého vývoje Sluneční soustavy jako celku: vysvětlení menší hmotnosti vnitřních planet, existence malých planetek, existence velkého množství pevných objektů na okraji Sluneční soustavy. Vše vysvětluji působením až nepředstavitelně intenzivního uragánu záření EMG Kvasaru Slunce, který nejen vytvářel nepředstavitelnou výheň pro udržování termojaderné fúze, ale i z povrchu zvláště vnitřních planet odtrhával obrovské množství hmot a tyto planety značně zmenšil - opět jako zákonitá potřeba pro vývoj biologického života na pozdější životodárné planetě. Tímto zdůrazňuji, že v zákonitém vývoji Života není žádná nahodilost, že vývoj až k nejvyšším kvalitám je samozřejmostí v miliardách Slunečních soustav v každé z nekonečného množství galaxií, a že Život má přirozené prostředky i ke spolupráci civilizací ze vzdálených galaxií. Tím prostředkem je možnost putování kosmem v nadsvětelných rychlostech, jež pro člověka je současně prostředím pro opačnou existenci – člověk se přirozeně omlazuje pro opětnou podsvětelnou existenci (pouhým zaplňováním a vyprazdňováním mitochondrií – ve dvou opačných fázích vývoje).
S politováním konstatuji, že teorie kosmologů, týkající se celkové konstrukce Života, postrádají fantazii pro hledání logických argumentů s váhou důkazů. Naopak každé dílčí zjištění je násilně „napasováno“ k podpoře přímo absurdní základní teorie, tj. Velkého třesku. Tím se experimentální věda dostala do slepé uličky, neúčelně mrhá prostředky společnosti, které navíc brání v rozvíjení absolutních teorií – zatemňováním problematiky Života, zveličováním nedůležitých událostí, z nichž velká část jsou nepravdivými smyšlenkami.
Předkládaný spor je analogický sporům ze 16. a 17. stol., kdy inkvizice v postavení zástupce metody myšlení I o bránila uplatnění tehdy počínající metodě myšlení II o a odmítala experimentální důkazy proti geocentrické soustavě. Dnes je v postavení „inkvizice“ věda. Jako nositel metody II o je netečná k metodě III o , odmítá její důkazy na podkladě Absolutních zákonů Života, a to již celé čtvrt století. Spor je tedy zásadní, přičemž civilizace v údobí vysilující Nedospělé dynamiky nemůže čekat, absolutní představy nelze již dále odkládat. Žel vědci a politici svými stálými aktivitami v činnostech II o vytvářejí obecnou představu, že vše se řeší a není proč se znepokojovat.
Teprve pochopení zákonitostí relativistického vývoje ve dvou opačných fázích, s významem absolutní teorie relativity, podává absolutní pohled a dává představu, jak většina současných snah je neúčinná, a znemožňováním nástupu absolutních systémů pro společnost i nebezpečná. Opakuji, že řešení s kvalitou II o jsou jen oddalováním životně neodkladných opatření absolutních. Křivka vývoje na obr.1 dokládá, že civilizace naší současností dospěla do Relativistické vývojové fáze, bezprostředně pod nepřekročitelnou výkonnostní mez. Přitom většina současných rozporů ve všech oborech, zvláště společenských, je řešitelná jen systémy s výkony nad touto mezí. Prostředkem mohou být jen systémy absolutní konstrukce a pronikání do jejich podstaty musí začít pochopením základní konstrukce Života - současně s absolutními možnostmi, které Život nabízí Člověku Moudrému.
S celkovou organizací kosmu je třeba pochopit i organizaci posmrtného života i logickou nutnost dlouhodobé cyklické existence člověka (v trvání stovek až tisíců let), jež společně představují tak závažný motiv, aby většina lidí byla nekompromisně motivována: být lepšími, být nositeli nezištné, vstřícné spolupráce. A to je nutný prvopočátek k budování Kosmicky dospělé organizace společnosti, jež teprve má tu moc vyřešit všechny současné neduhy. Zdůrazňuji, že dnes již nestačí nabádat spoluobčany k dobru, vytýčit si „hrdinský cíl“ bojovat za pravdu, lásku a nevím ještě za co .. pouhým konstatováním, že je to mravné, že se to má. Vše je otázkou vytvoření příslušných soustav a znalostí potřeb Života. Láska, dobro a pravda mohou zvítězit jen tehdy, jestliže společnost žije v souladu s potřebami Života na dané úrovni: dnes ta úroveň začíná znalostmi absolutní konstrukce Života, pochopením všech absolutních potřeb, budováním Kosmicky dospělé organizace společnosti - jako prostředku kontaktního formování myšlení každého člověka a k uskutečnění Relativistického vývojového skoku společnosti do Kosmické dospělosti. Teprve Kosmicky dospělý člověk může vytvořit a přirozeně vytvoří životní prostředí takové kvality, ve které Láska, Dobro a Pravda budou samozřejmostí. Ano, zvítězí přirozeně, aniž bychom o tom mluvili, aniž by bylo třeba příslušných „odhodlaných bojovníků“, kteří dnes stále bojují za mír - až nezůstane kámen na kameni!
Nápravná opatření:
Experimentální věda se dopustila zásadního omylu svým předpokladem, že měřený červený posun v záření vzdálených galaxií je způsoben rozpínáním kosmu, tj. pohybem zdroje záření od pozorovatele. Výše jsem naznačil a v mnoha sděleních na stránce http://www.bristle.cz/kosmickemysleni// dokumentuji, že toto záření je jiné. Bylo vytvářeno v nejbouřlivějším tvůrčím ději Hmotného kosmu, v tzv. Kvasaru, při budování konstrukce (energie) vodíku: nerovnoměrným pohybem elektronu (indukována elektromagnetická složka EM) a nerovnoměrným pohybem protonu (indukována gravitační složka G). Zrod složek ve stejném místě způsobil jejich spojení a vytvoření Elektromagneticko gravitačního záření EMG. To má skladbu Nositele vývoje a má schopnost akumulovat energii reakce vytvořenou při srážkách s mezihvězdnou hmotou. Důsledkem je vývoj celku, tedy záření EMG, jehož podstatou je vzájemné silové přiblížení složek vlnění při změně jejich kvality. Pozorovatelným důsledkem je červený posun vytvořený prodloužením vlnové délky elektromagnetické složky (obdobně jako u Dopplerova efektu), avšak zde zvýšenou silovou vazbou se složkou gravitační. Tento červený posun, tj. v záření EMG, není způsoben pohybem zdroje záření, ale akumulací energie na dráze od zdroje k nám. Za předpokladu homogenní koncentrace mezihvězdné hmoty je přímým měřítkem vzdálenosti galaxií od naší Země. Důkaz charakteru uvažovaného záření nabízí srovnání hodnot červeného posunu měřeného pro stejný zdroj na povrchu planety a na oběžné dráze. Důkazem existence Elektromagneticko gravitačního záření EMG budou prokazatelně větší hodnoty měřené na povrchu planety – v důsledku akumulace energie při průchodu atmosférou. Pokud červený posun byl vytvořen pohybem zdroje, musí být obě hodnoty stejné!
Žádám, aby vědě bylo uloženo:
- provedení statistického rozboru většiny dosud provedených měření červeného posunu v záření vzdálených galaxií s ohledem na výše vyslovené
- provedení nových měření s velkou přesností k možnosti učinit odpovědný závěr: co měřené hodnoty červeného posunu znamenají.
- povinnost studia a kontroly pravdivosti Kvalitativní metody myšlení – včetně Induktivních soustav a celkové konstrukce Života
Poznamenávám, že nereagování společnosti na informace vytvořené Metodou III o je tyranizování mé osoby (nejméně tím, že se neustále musím vracet k triviálním problematikám) a trvá již více než celé čtvrtstoletí!
V Brně, 12. 10. 2003 Ing. Zdeněk Hanák v.r.
inghanak@volny.cz
Doporučené podklady:
Sdělení na http://www.bristle.cz/kosmickemysleni// , zvláště pojednání: Základní veličiny, zákonitosti a funkční systémy absolutní konstrukce Života (postupně budou doplňovány), Obr. 1, Žaloba č.1, Co by každý měl vědět, zákony Konzultanta civilizace, Závěrečná prohlášení.
Shrnutí
Omyly kosmologů pramení z neznalosti absolutní teorie relativity a tedy i funkčních procesů, které probíhají v relativistické fázi každého vývoje. Rozhodujícím dějem je dostavba skeletu a zažehnutí tvůrčí činnosti – s významem nejvýznamnější vývojové fáze ve dvou opačných kategoriích. V analogii u kosmických objektů musí docházet k závěrečné fázi koncentrace elementárních částic: protony se dostávají do své nejnižší polohy, ve svém protonovém skeletu (stabilizovaného gravitačními silami celého kosmického objektu) uvězní elektrony, aby z každého protonu a jemu nejbližšího elektronu se dotvořil Nositel vývoje. Elektron v důsledku pevnosti protonového skeletu se nemůže od svého protonu odmrštit, Energetické prázdno zůstane trvale zažehnuté a pracuje s charakteristikami II o . Ve smyslu průběhu Křivky vývoje na obr. 1 bezprostředně za Nulovým bodem, Energetické prázdno ihned po svém zažehnutí má nejvyšší tvůrčí energii (relativně nekonečně velikou) a i největší ze všech dějů Hmotného kosmu. Fázi tvůrčí činnosti Energetického prázdna na II o nazvěme fází Kvasaru a konstatujme, že v ní bylo vytvořeno nejvíce energie Hmotného kosmu – energie hmoty i energie zářivé. Dodejme, že je jiná než dosud známé záření, neboť má gravitační složku. Přitom Kvasar se zažehne v každém kosmickém objektu, který je alespoň tak velký, aby energie Kvasaru neroztrhala jeho protonový skelet. A to je podmínka podstatně přijatelnější, než pro zažehnutí termojaderné fúze. Přitom přeměnou elementárních částic na vodík Kvasar zcela přirozeně připraví energii pro zažehnutí termojaderné fúze. Ta je fází energeticky řádově nižší (viz sestupná větev na Křivce vývoje), přičemž udržování termojaderné fúze v závěrečných fázích vývoje hmoty udržuje Kvasar Slunce, který ve hmotnějším Slunci trvá násobně déle než na planetách. Tím je odstraněn argument vědy ad c) a naznačena kontinuita vývoje jednotlivých vývojových fází kosmu. Pro pochopení veličin ad a), b) má rozhodující význam pevnost skeletu a z toho vyplývající uplatnění Energetického prázdna na I o resp. II o ze tří možných jeho uplatnění ve Hmotném kosmu.